Novohradský poutník je oblastní (turistický) odznak zaměřený na poznávání Novohradských hor a jejich podhůří, pobyt a pomoc přírodě této oblasti. Je pozvánkou do nejjižnějšího koutu Čech, do hlubokých lesů a údolí potoků a říček, na vyhlídkové vrcholy, ke stříbřitým plochám rybníků a novohradských klausur, do kraje bohatého na přírodní krásy i historické památky.

Novohradský poutník je určen nejen přátelům a milovníkům Novohradských hor, ale i těm, u nichž bychom chtěli vzbudit zájem o poznání tohoto kraje. Úplné splnění není díky povinnosti pomoci tamní přírodě a krajině z nejlehčích, ale může se stát cílem výprav dětských kolektivů ze škol či oddílů dětských a mládežnických organizací, turistů, part přátel, rodin i jednotlivců, vždyť podmínky lze plnit v jakémkoli věku.

 

Získaná nášivka se po splnění stane spolu se záznamníkem připomínkou zajímavých míst a příjemných zážitků a po letech i vzácnou památkou.

 

Novohradsko

Hlavním centrem jsou Nové Hrady. Město postupně vyrostlo kolem hradu, jehož existence je doložena již roku 1279. Byl vybudovánna místě staršího hradiště, přes které vedla stezka do Vitorazska. Při výstavbě hradu musela tato důležitá cesta zůstat zachována, a protože hrad byl vlastně průchozí, má dosud dvě brány. Hrad byl několikrát vypálen, poškozen výbuchem střelného prachu a v roce 1590 dokonce i zemětřesením. Novohradské pantství patřilo ve středověku nejdéle Rožmberkům. Za českého stavovského povstání je 6. února 1620 daroval císař svému generálovi Karlu Bonaventurovi Buquoyovi. Novohradsko bylo velmi řídce osídleno až do 18. století. Přísun nových obyvatel souvisel se zakladáním skláren – hutí. Největší slávu přinesl zdejším sklářům hyalit červené barvy, nepropouštějící světlo. Hyalit, někdy ještě zdobený zlatem, se dnes již nevyrábí, receptura zůstala tajemstvím jeho vynálezce Jiřího Buquoye a starých mistrů.

Největší hodnotou Novohradska jsou lesy, původně především jedlo-bukové s příměsí smrku. Teprve v minulém století se vysazováním podíl smrků zvýšil. Zatímco sklárny postupně, zejména v průběhu 19. století, zanikly, zůstala těžba jednou z hlavních hospodářských činností zdejšího kraje i ve 20. století. Z původně dřevorubeckých osad vznikly vesnice, pro usnadnění dopravy dřeva po potocích a řekách Černé a Malši byly vybudovány umělé vodní nádrže – klausury. Prvý zápis o voroplavbě z novohradských lesů pochází z roku 1783. Zhruba v téže době se odtud vyvážely zvlášť kvalitní kmeny pro výrobu lodních stěžňů až do Holandska. Nejvíce ceněno i dnes je rezonanční dřevo pro výrobu hudebních nástrojů. Zvláštní hodnotu zdejších lesů zachovávají rezervace a chráněné porosty, z nich největší a v Čechách nejstarší je Žofínský prales (1838).

Po skončení 2. světové války se relativně řídké osídlení odsunem německého obyvatelstva ještě snížilo a došlo k zániku mnohých vesnic, osad i městeček. I na některá tato místa vás Novohradský poutník zavede.